Tělo nezapomíná, tělo si pamatuje!

29.09.2026

Proč někteří sedmdesátníci kvetou a jiní chřadnou? O mýtech v lékárnách a těle, které nezapomíná

Když se projdete městem, možná si toho všimnete také. Potkáte sedmdesátníka, který se sotva sune, postavu má unavenou, zkřehlou a z očí mu vyprchal veškerý život. A o kousek dál uvidíte člověka v téměř stejném věku, který s batohem na zádech energicky rázuje na autobus, usmívá se na svět a vyzařuje z něj neuvěřitelná vitalita.

Čím to je? Je to jen otázka štěstí v genetické loterii?

Genetika nám sice rozdává karty, ale to, jak s nimi odehrajeme druhou polovinu života, určujeme z velké části my sami. Ve stáří se totiž na našem těle i mysli začne sčítat všechno, co jsme do sebe investovali. 

A v naší české kultuře máme bohužel pár hluboce zakořeněných zvyků, které nám v tom nevědomky brání.Iluze, že zdraví za nás vyřeší lékař

Máme obrovské štěstí, že žijeme v zemi se skvělou a dostupnou zdravotní péčí. Tato mince má ale i svou odvrácenou stranu. Protože v ordinaci zdánlivě nic neplatíme, snadno propadneme iluzi, že zdraví je jakási nároková služba. Zboží, které dostaneme od pana doktora.

Někdy nevědomky sklouzáváme k přístupu: "Teď se sice zanedbávám, ale až přijde problém, medicína mě opraví."

Jenže lidské tělo není stroj, kde stačí vyměnit opotřebovanou součástku. Lékaři dokážou skvěle zachraňovat životy a mírnit následky nemocí, ale nedokážou nám vrátit vitalitu. Pilulka na vysoký tlak nebo cukrovku sice zabrání nejhoršímu, ale neodstraní příčinu. Pokud nezměníme to, jak k sobě přistupujeme, tělo pod nánosem léků dál tiše chřadne.

Mýtus zvaný lékárna: 

Když krabička nahrazuje dialog s vlastním tělem

S tím souvisí další fenomén, který v Česku milujeme – víra v to, že cokoliv s lékárenským křížkem na obalu má magickou moc. Z televizních reklam na nás denně vyskakují usměvaví senioři, kteří po spolknutí jedné tobolky skáčou přes kaluže. Pod vlivem marketingu pak v lékárnách necháváme tisíce za masově prodávané produkty, které jsou často jen drahým placebem s minimem účinných látek.

Znamená to, že jsou doplňky stravy špatné? Vůbec ne! Kvalitní doplňky stravy jsou úžasným nástrojem, jak tělu dopřát přesně to, co mu chybí. Rozdíl je ale v tom, jak je vybíráme. 

Skutečná prevence a sebeláska totiž nespočívá v polykání pilulek naslepo. Znamená to naučit se naslouchat svému tělu. Ono s námi mluví neustále a už během mládí a středního věku nám jasně ukazuje, kde má své slabiny. Také krevní testy přesně a dokonale ukáží zprávy našeho těla.

Začínají vás po delším sezení pobolívat záda a klouby? Tělo vám neříká, abyste v lékárně koupili nejlevnější želatinu v akci, ale abyste se protáhli a poohlédli se po vysoce vstřebatelném, čistém kolagenu či hořčíku bez balastních látek.

Býváte v zimě unavení a bez nálady? Možná vám tělo signalizuje nedostatek vitaminu D3 a K2, které si zasloužíte doplnit v té nejčistší, biologicky dostupné formě, a ne v podobě levného multivitaminu plného barviv.

Když své tělo včas poslechneme, můžeme mu dopřát přesně to, co v danou chvíli potřebuje. 
Kvalitní doplněk stravy poznáme podle čistého složení, správné formy (např. lipozomální nebo chelátové) a reálného obsahu účinné látky, nikoliv podle toho, že na něj běží reklama před televizními novinami.


Doplňky stravy mají tělu pomáhat a doplňovat to, co v moderním světě těžko získáváme z běžné stravy. Nesmí se ale stát alibi, kterým omlouváme nedostatek pohybu, špatný spánek nebo odbývání se v jídle. Žádná, ani ta nejkvalitnější tobolka na světě, totiž neudělá práci za naše vlastní svaly a srdce.

Emoce, které deformují postavu i mysl

Náš fyzický vzhled a kondice ve stáří ale nejsou jen výsledkem stravy a pohybu. Tělo je totiž dokonalým plátnem pro naše emoce. 

Dlouhodobý stres, potlačovaný vztek, křivdy nebo zatrpklost se v průběhu let doslova vpisují do toho, jak vypadáme.

Když člověk prožije desítky let v napětí, jeho svaly jsou neustále zaťaté. Výsledkem jsou stažená ramena, shrbená záda a ztuhlý krk – tělo se pod tíhou psychických traumat podvědomě balí do obranné pozice. Také mimické vrásky mluví jasnou řečí: je obrovský rozdíl mezi vráskami od smíchu kolem očí a hlubokými, zatrpklými rýhami kolem úst, které vznikly celoživotním mračením se na svět.

Lidé, kteří mentálně zestárnou příliš brzy, často trpí takzvanou citovou izolací. 

Když v sobě nosíme pocit, že "svět už nestojí za nic", naše tělo na tuto chemii zmaru zareaguje. Vyplavovaný stresový hormon kortizol oslabuje imunitu a urychluje stárnutí buněk. Naopak radost, vděčnost a schopnost odpouštět udržují naši nervovou soustavu v harmonii. Člověk, který má čistou a klidnou mysl, prostě září úplně jinak než ten, kdo v sobě léta dusí staré křivdy.

Skutečná sebeláska nebývá ta nejjednodušší

Často se dnes mluví o sebelásce, ale někdy si pod ní představujeme jen odpočinek nebo rozmazlování se. Skutečná sebeláska ve vztahu k vlastnímu tělu je přitom hluboká úcta k schránce, ve které musíte prožít celý svůj život. Je to dlouhodobá investice.

Lidé, kteří jsou v sedmdesáti či osmdesáti letech jako "jura", mívají jedno společné: odmítli rezignovat, a to jak fyzicky, tak emočně. 

Nezavřeli se doma u televize s pocitem, že "v důchodu už mají nárok na gauč". Chápou, že tělo, které se přestane hýbat, začne okamžitě ztrácet svaly a tuhnout.

A totéž platí pro naši mysl. Mentální svěžest neztrácíme jen kvůli věku nebo nemocem. Velmi často jí jdeme naproti tím, že mozek přestaneme používat a srdce uzavřeme před světem. Když ztratíme zájem o okolí, přestaneme se učit nové věci, číst a radovat se ze setkání s lidmi, naše kognitivní i životní síly začnou raketově upadat.

Stárnutí je přirozené, zchátrání často ne

Vrásky přibydou nám všem a tělo s věkem samozřejmě zpomalí. To je naprosto v pořádku. Ale to, zda budeme v pokročilém věku svobodní, soběstační a plní chuti do života, nebo unavení a závislí na plných taškách léků, o tom rozhodujeme právě teď.

Rozhodujeme o tom v každém jednom dni. V každém rozhodnutí, jestli zvedneme zadek z gauče, jestli se na někoho usmějeme, jestli dokážeme pustit staré křivdy, nebo jestli vezmeme odpovědnost za své zdraví zpět do vlastních rukou.

Péče o sebe, vnímání signálů vlastního těla a pěstování laskavosti k sobě i druhým není sobectví ani zbytečná námaha. Je to ten nejkrásnější dar, který svému budoucímu já můžeme dát. A věřte, že vaše tělo, mysl i tvář vám za dvacet let moc poděkují. 

Martina 

Share